Pohádku lze žít i po 45-ce

Nikdy nevíte, kam Vás vítr zavane, jaká cesta se Vám v životě ještě odkreje.

Na životě mě baví právě to překvapení. Že dopředu nevíte… Baví mě sledovat tu cestu, která se odhaluje kousek po kousku. Bylo by přece strašně nudné a jednoduché, vidět ji hned celou.
Baví mě ten příběh. Nejen ten můj, ale hlavně příběhy lidí okolo mě. A jsem ráda součástí tohoto procesu, byť jen maličkou.

Tentokrát Vám přináším reálný příběh o jedné velice pro mě důležité osobě a o tom, že není všem dnům konec. I ve svých 45 letech můžete učinit naprosto šokující rozhodnutí, které změní Váš život od základů.

Bylo jí něco přes 40, obě dcery postupně vylétly z hnízda a každá už se postavila tak nějak na svoje vlastní nohy. Nebylo by na tom nic moc zvláštního, nebýt toho, že odlétly opravdu daleko, do Anglie. Zůstala tu sama.
No, sama úplně ne. Měla přece ještě manžela. Jenže cosi se v tom jejich manželství za ta léta vytratilo. Něco se jim ve vztahu porouchalo.
Když muž vystřídá společnost krásné ženy za kamarády a hospodu a trvá to tak několik let, srdce volá, přímo křičí po změně.

Ne nadarmo se říká, že děti vše vnímají. Jedna z dcer jí ve svých asi 16-ti letech řekla:
„Mami, já bych se ani nedivila, kdyby sis našla nějakýho chlapa“…

Maminka se jen usmála a pohladila ji po tváři. Uvnitř se jí chtělo plakat. Nikoho jiného do té doby nehledala.

Uplynul nějaký čas a ona se dostala k jedné kartářce. Ta jí řekla, že u ní vidí stěhování – cestu do zahraničí. Říkala:
„Stojí za Vámi muž a myslí to s Vámi velice vážně. A cítím tam nějaké ryby……on má totiž rád rybaření.“
Tenkrát jí to připadalo jako nesmysl.

Maminku už přestalo bavit pořád sedět doma, protože na hezké dovolené v zahraničí díky hospodám nezbývaly peníze. Podařilo se jí ale našetřit na dovolenou, a tak se letělo do zahraničí. Samozřejmě bez tatínka. Mamce však vadilo, že se nikde nemůže domluvit.

Když jsme přiletěly z dovolené, řekla mi:
„Dej mi nějakou anglickou knížku a já se budu učit.“

Netrvalo dlouho a já jsem ji přihlásila do Penfriend klubu. Mamka si začala psát maily v angličtině s několika lidmi z různých koutů světa.
S jedním Skotem si psala asi pět měsíců. Pak se do sebe zamilovali. Chtěli se poznat osobně.

Nikdy nezapomene na ty nádherné okamžiky a pocity…jak vystupovala v Praze z tramvaje, kufr za ní drnčel po schůdkách. Její srdce skoro přestalo bít, a tak tam tak stála jako přikovaná k chodníku, když v povzdálí uviděla muže, s kterým si tak dlouho psala, ale nikdy předtím ho neviděla na vlastní oči.

Pomalu se k sobě přibližovali, a pak… už vnímala jenom jeho vřelé objetí a ty jeho modré oči!
A tak tam tak stáli v objetí a svět je vůbec nezajímal. Připadala si jako princezna.
Na tyto okamžiky maminka nikdy nezapomene.

Po nějaké době letěla i ona poznat Skotsko a jeho krásy, pro ni dosud neznámou zemi. Byla to šílenost, ale výzva. Osud tomu chtěl, Ti dva prostě měli být spolu. Rozhodnutí to však vůbec nebylo snadné.

Ukončit tu vše a jít do neznáma? Jistoty žádné…

Nebude to naivní rozhodnutí? Co když je to růžové jenom teď, co když ten vztah nevydrží?

Měla tolik otázek, ale nikdo ji na ně nedokázal odpovědět. Čelila však svým obavám a strachům, možná zvítězil hlas intuice.

Ve svých 45 letech se odhodlala, rozhodla se a jela do cizí země žít zcela nový život !

Začátky nebyly jednoduché, ale maminčina pevná vůle, ctižádostivost a především zamilovanost dokázala hodně. Začala studovat angličtinu, našla si práci a jazyková bariéra se začala pomalu vytrácet.
Někdy si zkrátka musíme něčím projít. A co tě nezabije, to tě posílí ! ;)
Později jí došlo, o kom to tenkrát ta kartářka hovořila! On totiž opravdu miluje rybaření :-)!

…mimochodem… Letos v létě to je přesně 10 let a ta pohádka stále trvá! :)

♥Mají krásný vztah a oba jsou šťastní♥