Proč jsem začala psát blog

Tím spouštěcím momentem pro mě bylo narození naší dcery Johanky. Naprosto mi to změnilo priority. Člověk si najednou uvědomí spoustu věcí. Mimo jiné třeba to, že doposud řešil naprosté pitomosti. Začnete se najednou na vše dívat trochu z jiného úhlu pohledu.

Někdo by to možná nazval “zblbnutím”. Já bych to ale nazývala správnými slovy.

Kdy jindy má žena nárok na to se zastavit v tom kolotoči systému než právě na mateřské, kdy si zvyká na naprosto novou roli? Asi jsem hodně zvážněla, asi jsem dospěla a zmoudřela. Ale je to úžasný pocit sledovat to male stvoření, jak se vyvíjí a jaké dělá pokroky. To nic jiného prostě nenahradí.

A bylo to právě mateřství, které mě navedlo tím správným směrem a to k sobě. K sobě samotné.
Neustále se za něčím honíme, snažíme se plnit očekávání druhých a na sebe často zapomínáme. Teď je však ten správný čas najít si ten svůj systém, pohodu a vnitřní klid. Děti tohle všechno velice vnímají.

Práce mi nechybí. Ono to pobíhání a péče kolem miminka vydá za ty práce dvě. Je to náročné a někdy se divíte sami sobě, jak to všechno můžete zvládnout. Ale o to krásnější to všechno je. Jsem zkrátka máma na plný úvazek. Ale aby se to nemotalo jenom kolem spaní, plínek a papání, osud tomu chtěl a mě se zachtělo seberealizace.

Seberelizace

Nevěděla jsem jak, jenom jsem začala mít stale silnější pocit, že se něco musí změnit. V lednu 2017 mi bylo 30. To pro mě bylo také důležitým momentem.

• Chtěla jsem být nějak a něčím užitečná. Rodině, sobě, lidem, světu. Nevěděla jsem, co by to mělo být.
• Chtěla jsem zkrátka dělat něco, co mě bude vnitřně naplňovat, bude to přinášet radost mě i ostatním lidem kolem mě a někomu to třeba i pomůže.

A tak jsem si prostě řekla “Chci najít to svoje”. Jelikož mám blízko k duchovnu, kdo zná, ví… Když na něco usilovně myslíte, něco si přejete a máte u toho příjemné pocity, vesmír Vám to dříve nebo později nějak naservíruje. Co je na tom krásné je, že nikdy dopředu nevíte, kdy to bude a v jaké formě to bude. Když to však přijde, tak budete hned vědět, že to je právě to ono.

A mě si takhle začalo nacházet samo focení. Bavilo mě fotit už dlouho, je to moje vášeň a já při něm dokážu zapomenout na okolní svět i na ubíhající čas. A jsem za to vděčná, že jsem tuhle svoji vášeň a radost nalezla. Je to můj dobíječ baterek.

Děkuji!