Objevení neznámého

Miluju fotit lidi a samozřejmě nejen je . Baví mě spoluvytvářet ten příběh.

Když někomu moje fotka vykouzlí úsměv na rtu, jsem za to velice ráda a mám z toho nesmírnou radost. Spousta lidí má totiž nejprve obavy a negativní komentáře k tomu, jak jsou nefotogeničtí a podobně.
Když moje fotka dokáže víc, třeba zvednout sebevědomí, to už zahřeje u srdíčka. A když dokáže pomoci ve více oblastech najednou, když má, jak to ráda nazývám, „léčebný efekt“, to je pak pro mě odměnou nejvyšší.

Jedním takovým pohlazením po duši mi byla zpětná vazba od kamarádky, kterou jsem fotila…

Poměrně delší čas se potýkám s různými dietami a ještě s ohledem na to, že jsem začala před pár lety jezdit na koni, bylo mi koně líto a snažila jsem se co se dalo něco shodit..

Nemám to tak asi jako většina lidí když jsou ve stresu, že nejí, mám to právě naopak.
Život mi nepřihrával moc šťastných náhod až na pár, kterých jsem se chytla.
Jednou mi kamarádka Míša napsala, že kousek od ní je nádherné rozkvetlé makové pole a že by chtěla vyzkoušet protisvětlo ve foťáku a jestli by si to nemohla na mě vyzkoušet.

Hlavou mi proběhlo neuvěřitelně myšlenek.. „Co? Proč já? Vždyť na to nemám postavu, oblečení, mastné vlasy..“ Všechny tyhle rozvahy mi ale vyvrátila a přesvědčila mě, ať to jdu zkusit.

Vyrazily jsme na pole, byl to nádherný podvečer plný slunce. Povídaly jsme si a Míša při tom cvakala a cvakala. Než jsem se nadála, uplynula zhruba hodina v poli bez mrknutí oka. Za pár dní jsme se s Míšou sešly a projely výtvory. Věřte nebo ne, ale tahle slečna, teď už vlastně paní, umí zázraky! Na sebe jsem si vzala jen to, v čem jsem se cítila dobře a neřešila moc detaily, přišlo to náhle..

Za krátký čas jsem si pořídila vlastního koně a říkala jsem si, že by bylo fajn mít nějaké fotky, ale zase, nebylo to jednoduché postavit se před objektiv, zvažovala jsem, zda je to vůbec dobrý nápad, ale nakonec jsem sebrala odvahu a Míšu oslovila. Naprosto se přizpůsobila mým možnostem a dorazila za námi přímo na místo. Vybrala ovocné sady, kde jsme se u focení hrozně nasmály, protože přinutit sebe k úsměvu je brnkačka, ale přinutit koně k výrazu obstojnému k focení a k tomu ještě s ušima dopředu, to je výzva!

I s tím si Míša poradila.. Když vidím, co dokázala, na fotkách se i sama sobě líbím, má skvělé nápady na možnosti záběru a hlavně neuvěřitelnou trpělivost! Takže kdo jen trochu váhá s tím se postavit před objektiv, doporučuji hodit toto stranou a dokázat si, že tohle zvládnete taky!
Petra

Pétě moc děkuji za její recenzi a zpětnou vazbu na naše focení, moc si toho cením. Třeba to bude inspirací dalším ženám, které mají podobný příběh.

Třeba Vám to pomůže v rozhodování. Vždycky, když něco ze strachu odkládám, říkám si, že život je přece moc krátký na to, nechat strach, aby můj život ovládal. A tak to vždycky vezmu do svých rukou, postavím se tomu strašákovi a čelím výzvě :-). A o tom to v životě je – občas čelit nějakým překážkám.