Jak jsem se stala tou, kterou jsem

 Mé jméno je Michaela Zemanová.

 Mojí vášní je focení. Miluju fotit lidi a skrze fotku jim odhaluji jejich přirozenou krásu. Tam, kde je potřeba, léčím a pomáhám měnit sebekritické posuzování sebe sama.

Rozumím ženám, které se nerady fotí nebo se toho z nějakého důvodu obávají a provádím je na cestě, jak být sebevědomé.

Mít se ráda

Mám ráda, když se líbím sama sobě i lidem okolo , když mi lidé říkají, že mi to sluší. Užívám si ten pocit, kdy se cítím dobře ve svém těle . Přirozeně z Vás pak vyzařuje pozitivno a vy se na svět kolem sebe usmíváte a šíříte tuto "chorobu" dále :).

Před několika lety tomu ale takhle nebylo

Bojovala jsem hodně s nízkým sebevědomím. Nikdo mi to ale nechtěl věřit.

Nepamatuji si zcela přesně, kdy poprvé nastal ten moment, který to celé odstartoval. Jsem si však jistá, že to je něco zakořeněného z dětství. Určité vzorce chování, které jsem mohla přijmout za své. Mohlo to být více momentů, které se mi vryly do paměti.

Můj děda, který babičce nadával a říkal jí, jak je tlustá a ošklivá… Můj táta, který žárlil a nesnesl, když mamka byť jen proběhla nahá po místnosti, určitě ji přece musel vidět soused! A tak ji za to napomínal.

Celkově jsem si už od dětsví připadala jiná než moji vrstevníci. Taková vážnější. Rozuměla jsem si spíše se staršími vrstevníky. Měla jsem už tenkrát blízko k duchovnu, takže pro ostatní jsem mohla být za divnou. Ráda jsem vyhledávala samotu a někdy mi tak bylo prostě líp. Když jsem sem tam zaslechla nějakou pomluvu nebo něco mířeného mým směrem, místo, abych se nad tím povznesla, řešila jsem to v sobě a srážela tím sama sebe.

Velkou vahou přispěl i můj první vážný vztah, moje první velká láska. Byla jsem mladá a nezkušená, tudíž i snadno manipulovatelná a nejistá si sama sebou. Mé sebevědomí dostalo dosti na frak. Tehdejší přítel mi vyznával lásku zvláštním způsobem. Srážel mě slovně. Když jsem se ho pak ptala, proč, většinou to nějak zamluvil a nebo řekl jen, že to tak nemyslel.

Ve mně ale hlodal červíček čím dál tím víc.

Říkáte si, proč jsem s ním tedy byla? Já ho měla moc ráda, i přes to všechno. Nic jiného jsem do té doby nepoznala, takže jsem ani nevěděla, že vztah má vypadat úplně jinak.

Postupem času jsem ale přišla na to, kde je zakopaný pes. On sám měl se sebou problém a srážením mého sebevědomí si mě chtěl udržet, abych mu neutekla za jiným. Kam bych totiž s takovou utíkala, že? Netrvalo dlouho a odhalila jsem jeho nevěru. To vše zanechalo jizvy.

Touha po změně byla silná

Toužila jsem zažívat opak. Cítit se krásná, milovaná a žádaná. A tak tomu asi osud chtěl a já si našla cestu k focení. V podstatě to začalo obyčejnými domácími „cvaky“. Focením jsem si asi potřebovala léčit svá trápení a nízkou sebedůvěru.

Na fotce jsem byla najednou někým jiným. Stačilo se nalíčit, obléct , změnit výraz a mohla jsem být pokaždé trochu jiná. To mě moc bavilo, objevovat své skryté tváře.

Fotila jsem od svých 17-ti let. Nikdy jsem neměla ráda označení modelka . Za modelku jsem se rozhodně nepovažovala. Navíc focení a modeling jsou dvě naprosto odlišné věci. Na modelku jsem byla se svými 165 cm prcek . Lichotilo mi však, že se mi ozývalo více a více fotografů . Většinou to bylo formou TFP ( čas za fotky) . Sem tam  jsem se dostala i k honorovaným zakázkám. Šlo například o focení kalendářů, do katalogu,  fotila jsem na titulní stránku časopisu, …

V roce 2007 jsem si udělala kurz make-upu. Zvládám tedy i základy líčení. Několik let jsem pak ve volném čase líčila.

Má cesta však nebyla zcela hladká a bez trní.

Nečekaná finanční situace tehdejšího přítele mě přiměla k tomu udělat věc, které jsem pak zanedlouho hodně litovala a dostala jsem od života několik nepříjemných lekcí. Dnes vím, že jsem tenkrát byla mladá a naivní a snadno jsem uvěřila. To byla chyba. Trvalo to několik let. Ani toto šlápnutí vedle moc nepřispělo do budování mého sebevědomého já.

Osud pak asi uznal, že jsem se už dostatečně potrápila a poučila se z chyb a seslal mi anděla strážného v lidské podobě a ten mi nabídl pomocnou ruku v odčinění toho, co jsem svou chvilkovou nerozvážností napáchala.

Jsem mu za to moc vděčná.

Postupem času jsem se začala nacházet častěji za hledáčkem fotoaparátu. Vždycky mě nesmírně potěšilo, když se někomu líbila nějaká moje fotka a lidé mi začali chválit fotky čím dál častěji.

Svět focení jsem tedy neopustila, ale nyní jsem to já, kdo tvoří obrazy z druhých a snaží se tak zachytit jejich jedinečnost.

Ozvala se mi kamarádka, zda bych ji nevyfotila miminko, pak se ozvala další… Jiná zase, že potřebuje rodinné foto pro babičku k narozeninám. Další známá se ozvala s požadavkem fotky na web. Imponovalo mi to.

Výsledek mých několikaletých zkušeností s focením jak před objektivem, tak za objektivem se snažím předávat dál prostřednictvím fotky. Fotím podle sebe, tak, jak to cítím a jak to vnímám. 

Chtěla bych , aby se každý cítil ve svém těle dobře a aby se lidé měli rádi takoví, jací jsou. Život je přece příliš krátký na to dělat to naopak.

V dnešní době je stále hodně žen, které si nevěří a jsou k sobě příliš kritické nebo je v minulosti potkalo něco podobného jako mě a bojovaly nebo bojují s nízkým sebevědomím.

Často se dnes setkáme s tím, že na sebe nemáme čas a přitom bychom chtěli na chvíli zastavit a vypnout. Udělat si krásný den a odnést si z toho příjemného dne památku v podobě fotky.

Fotkou odhaluji pravé já, přirozenou krásu. Ukazuji lidem, jak je vidím já a okolí.

Největší radost mám z toho, když fotkou zvednu sebevědomí a vnesu radost do života. Je to taková léčivá terapie.

Proto je mým posláním fotit lidi takové, jací jsou - přirozené, krásné.

Dnes jsem maminkou na mateřské a uvědomuji si, jak je čas drahocenný a vzácný a o to důležitéjší pak okamžiky, které s našimi blízkými trávíme a chceme si je uchovat v paměti. 

Pokud i ty toužíš po krásných fotkách, přečti si můj eBook zdarma ---) najdeš ho zde

Jsem autorkou eBooku Cesta ke spokojenějšímu já